19. století

V roce 1806 se Černá Hora spojila s Ruskem a společně porazily u Kotoru Napoleona při jeho tažení po jadranském pobřeží. Samotná Černá Hora potom zvítězila ještě v bitvách u Cavtatu a Hercegu Noviho za pomoci munice, které jí dodaly Británie a Rusko. Vídeňský kongres v roce 1814 ale nakonec přisoudil Kotorský záliv Rakousku. I přesto, jakou roli hrála při konečné porážce Napoleona, tak Černá Hora nezískala přístup k moři, který tak nutně potřebovala. Když v roce 1830 Petar I. zemřel, prohlásila ho černohorská pravoslavná církev za světce, sv. Petara z Cetinje (Sveti Petar Cetinskji).
Počátkem 19. století probíhaly v Černé Hoře významné společenské změny, zvlášť poté, co na trůn nastoupil Petar II. Petrovič Njegoš. Ten je všeobecně považován za nejvýznamnějšího černohorského panovníka, položil základy následného království i samotné moderní Černé Hory. Zřídil centrální vládu, kterou tvořil Senát, Guardia, která měla 32 členů, a byli to vlastně starostové měst, kteří se sjížděli do hlavního města - a Perjanici, což byla výkonná politická síla. I přes předvídatelný odpor individualistických Černohorců král zavedl daně a byl i epickým básníkem, jehož magnus opus Horský věnec je shrnutím lidové esence černohorské moudrosti a filozofie.
Petar II. zemřel v roce 1851, ale jeho synovec Danilo II. byl tou dobou už zasnoubený, a nemohl se proto stát vladykou. Dostal tedy titul gospodar (kníže), zajistil, aby byl tento titul dědičný, a tím v podstatě provedl odluku státu od církve. V roce 1860 byl v Kotoru zavražděn, dost možná z podnětu rakouské vlády, a na trůn usedl devatenáctiletý Nikola Petrovič, který předchozí dva roky strávil na studiích v Benatkách.

Frankofilní dvůr, který poslal Nikolu do Benátek, dával přednost francouzskému jazyku i etiketě. Nikola tento obdiv sdílel, i když jeho manželka byla dobrá Černohorka. Měli spolu tři syny a devět dcer. Šest z těchto dcer se provdalo do královských či šlechtických rodin Evropy, třeba za ruského velkovévodu Petara nebo italského krále Victora Emmanuela, což Černé Hoře přineslo velké politické výhody. Nestačilo to ale k utišení Turků, a po nesouvislé sérii válek a smluv o příměří vyhlásily společně Černá Hora a Srbsko v roce 1876 Turecku válku, do které o rok později vstoupilo i Rusko.
Mezi lety 1876 a 1878 vedl kníže Nikola černohorská vojska do série vítězných bitev. Vídeňský kongres roku 1878 potvrdil většinu územních zisků země, včetně měst Podgorica, Bar, Ulcinj a Nikić. Černá Hora tak byla dvakrát větší než před válkou a její nové hranice byly mezinárodně potvrzeny. Konečně měla přístup k moři.
Nikola byl také společenský reformátor. Zavedl bezplatné základní vzdělání, založil Dívčí institut pro učitelky na základních školách, zemědělskou vysokou školu, poštovní a telegrafní úřad, vybudoval síť silnic a železnic a vyhlásil svobodu tisku. Do země proudil zahraniční kapitál, hlavně italský, průmysl vzkvétal a v Cetinje se otvíraly další a další ambasády.
Jednou ze zemí, která byla připravena navázat dobré vztahy s knížectvím, byla Velká Británie, a v roce 1887 přijel do Cetinje na pětidenní státní návštěvu vévoda z Edinburghu, syn královny Viktorie. Spolu s ním přijela i vévodkyně (Maria Alexandrovna, sestra cara Alexandra) a jeho synovec George (pozdější král George V.).
V roce 1910 se nechává Nikola korunovat králem a vyhlašuje Království Crna Gora. Rivalita evropských velmocí stála u zrodu tzv. Balkánského svazu a následného vyhlášení války Turecku Černou Horou v roce 1912. Do této doby tzv. první balkánské války následně přistoupily Srbsko, Bulharsko a Řecko. Vítězství těchto spojenců znamenalo pád 5 00 let trvající turecké nadvlády. Londýnská smlouva přinesla Černé Hoře další územní zisky při hranicích Albánie a Kosova, Černohorci za to ale zaplatili vysokým počtem mrtvých.