Moderní dějiny

Partyzáni se teď dostali do záviděníhodné pozice. Měli 800 000 mužů v uniformě, efektivní státní správu a žádné okupační jednotky v zemi. Král Petar neochotně svolil, že s návratem do země počká až do uskutečnění plebiscitu o budoucnosti monarchie, i když tři exiloví ministři se z Londýna vrátili a stali se v Bělehradu členy vlády premiéra Tita. V listopadu 1945 podpořilo 90% voličů novou ústavu, kterou vznikla Federativní lidová republika Jugoslávie (SFRJ). Komunisté uchopili veškerou moc a Státní bezpečnostní služba (UDBA) byla zárukou, že nevznikne žádná významnější opozice.
Částečně jako odměnu za svou heroickou roli ve válečném odboji se Černá Hora stala jednou ze šesti republik nové Jugoslávie a získala další území na dalmatském pobřeží. Další republiky byly Srbsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Makedonie a Slovinsko. Zrození země nebylo jednoduché, mluvilo se zde šesti jazyky (srbsky, chorvatsky, makedonsky, slovinsky, albánsky a maďarsky) a byla zde tři náboženství (římskokatolické, pravoslavné a islám). Byl to ale nejsilnější stát na Balkáně a hned po SSSR nejmocnější stát ve východní Evropě.
Jugoslávie očekávala od Sovětského svazu podporu při poválečných územních sporech, hlavně s Rakouskem a Itálií, a také v ekonomické oblasti. Očekávala také historické uznání za svůj heroický odpor proti Hitlerovi. Stalin ale považoval Tita za svého potenciálního rivala na mezinárodní scéně. V roce 1948 povolal zástupce Jugoslávie do Moskvy a pokáral je za jejich nezávislou politiku. Bulharsko se podrobilo, ale Tito odpověděl svým proslulým dopisem o různých cestách k socialismu. V roce 1949 už byla východní a západní Evropa rozdělena železnou oponou a Jugoslávie vyloučena z komunistického bloku.
Tito věnoval velkou část energie na upevnění své pozice jako vůdce neutrálního státu a Jugoslávie docela slušně prosperovala, hlavně v oblasti turismu. To, jak dokázal zemi sjednotit, je obdivuhodné a mnoho bývalých Jugoslávců s nostalgií vzpomíná na zlaté časy země a vysoce si Titovy role považují. Všech šest republik si užívalo slušné míry autonomie, ale jejich ekonomický rozvoj byl nerovnoměrný a Černá Hora v mnoha ohledech pokulhávala. Když Tito v květnu 1980 zemřel, začala se země drolit. Srby ovládané politbyro dosazovalo do vysokých politických funkcí převážně občany srbské národnosti. Narůstalo zahraniční zadlužení i etnické napětí. V roce 1991 už byly vztahy mezi republikami velice napjaté a z federace se odtrhly Slovinsko a Chorvatsko a hned po nich Makedonie. Zvlášť v Chorvatsku byla situace závažná, protože zde ožil ustašovský nacionalismus a následovaly represe srbské menšiny. V květnu 1992 sem dorazila vojska OSN, ale do roku 1995 odtud bylo přesto vyhnáno 200 000 Srbů.
Muslimské a chorvatské obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny si přálo z federace vystoupit rovněž, ale místní Srbové chtěli zůstat. To byla černá kapitola jugoslávské historie, vypukla občanská válka, zvěrstva, válečné zločiny a všeobecné krveprolití. V roce 1992 byla uznána nezávislost Bosny a 27. dubna 1992 Černá Hora a Srbsko společně vyhlásily novou Federální republiku Jugoslávie. Obě republiky měly svého vlastního prezidenta, vlastní legislativu a suverenitu nad vším, co nebylo výslovně delegováno federální vládě.
Slobodan Milošević byl deset let prezidentem Srbska a v roce 1997 se stal i prezidentem celé federace. Pokračoval v politice omezování práv etnických Albánců v provincii Kosovo, jejíž autonomie byla zrušena o sedm let dříve, což vyprovokovalo stále silnější vzpouru Kosovské osvobozenecké armády. V březnu 1998 jugoslávská armáda spustila protiofenzívu a na podzim už byly kosovské síly z větší části eliminovány. NATO se pokoušelo neúspěšně vyjednávat a v březnu 1999 zahájilo sérii leteckých náletů na cíle v Černé Hoře, Srbsku, Kosovu a autonomní oblasti Vojvodina. Milošević neustoupil a vyhnal asi 800 000 obyvatel Kosova z jejich území do Bosny, Albánie a Makedonie. NATO zde rozmístilo svoje Kosovské sbory (KFOR) a Kosovo se stalo protektorátem OSN. Černá Hora se stále více distancovala od Miloševićovi politiky v Kosovu a poskytla útočiště asi 100 000 uprchlíků.
V říjnu 2000 byl Milošević sesazen a nahradil ho federální prezident Vojislav Kostunica, který vyhlásil parlamentní volby, přesvědčil OSN, aby Jugoslávii znovu přijala, a jmenoval přechodnou koaliční vládu.