Období tureckých nájezdů

Osmanská říše získala první území na evropské pevnině v roce 1354 a začala se rozpínat dál na sever. Slovanští vládcové byli rozdrobení a vzájemně spolu soupeřili, neustále navazovali a přerušovali spojenectví s Tureckem i mezi sebou navzájem. Turkové považovali všechny muslimy za členy jediné komunity věrných, takže k jejich vládnoucí skupině se mohl připojit kdokoli, pokud přestoupil k islámu.
Osmani se Srbska zmocnili po bitvě na Kosově poli v roce 1389, v roce 1463 ovládli Bosnu a v roce 1483 Hercegovinu. Dynastie Crnojevićů, která v té době vládla Černé Hoře, přesunula v roce 1482 svoje hlavní město ze Žabljaku u Skadarského jezera do horského městečka Cetinje, kde se mohla nájezdníkům lépe bránit. V té době začalo toto území být poprvé známé jako Černá Hora, a i když se její hranice časem smrštily, byly zde založeny tradice nezávislé suverenity a kultury. Král Štefan uzavřel v roce 1455 z taktických důvodů spojenectví s Benátkami. Ty v té době ovládaly pobřežní města Kotor a Perast, zatímco Turci vládli v Ulcinji, Baru a Hercegu Novim. Protože pobřežní města nebyla považována za politicky důležitá a byl jim přisuzován jen hospodářský význam, trvalé vojenské napětí mezi Benátkami a Osmany se jich příliš nedotýkalo, což významně přispělo k jejich ekonomickému a s tím souvisejícímu architektonickému rozvoji.

V roce 1516 došlo v Černé Hoře k významnému konstitučnímu posunu. Poslední potomek dynastie Crnojevićů se oženil s Benátčankou a odešel na odpočinek do Benátek. Nástupnictví předal knížeti - biskupovi (vladykovi) z Centinje. Formální spojení mezi církví a státem zajistilo národní stabilitu, propůjčovalo vladykovi autoritu v očích venkovanů a minimalizovalo riziko konkurenčních spojenectví mezi místními vazaly a Turky. Válka s osmanskou říší pokračovala a Cetinje bylo v letech 1623, 1687 a 1712 vypleněno, ale Turkům se nikdy nepodařilo si Černohorce úplně podmanit.
Jako pravoslavní biskupové museli vladykové dodržovat celibát a zpočátku byli nástupníci trůnu voleni, pak ale v roce 1696 Danilo prosadil, že svého nástupce bude nominovat sám. Tím se stal klan Petrovićů dědičným vládnoucím teokratickým rodem a vláda přecházela vždy ze strýce na synovce.
V červenci 1712 Danilo slavně zvítězil nad tureckou armádou 35 000 vojáků u Carev Lazu. V bitvě zahynulo na pět tisíc Turků a stala se zásadním bodem černohorských válek za nezávislost.
Danilo byl nejen úspěšný vojevůdce, ale i mazaný diplomat. Jak moc Benátek upadla, navštívil v roce 1715 cara Petra Velikého. Výsledné spojenectví s Ruskem přineslo zemi finanční i skromné územní zisky, ale Danila i tak zastínil Petar I. Petrovič Njegoš, který nastoupil na trůn v roce 1782. V sérii bitev porazil Turky pomocí partyzánské taktiky, kterou kompenzoval výraznou tureckou početní převahu. V roce 1799 už měla osmanská Porta dost a formálně uznala nezávislost Černé Hory.