Počátky osídlení, království Duklja

Ilyrové, Římané a Slované:

Počátky balkánské civilizace sahají do 7. tisíciletí př. n. l. Se vznikem zemědělství a objevem hrnčířství a tavení mědi zde vznikala malá městečka a koncem 4. tisíciletí př. n. l. už probíhal čilý obchod s východní Evropou.

Kolem roku 600 př. n. l. se na území dnešní Černé Hory usadili Ilyrové. Znalosti odlévání železa využívali k výrobě mečů i radlic a čile obchodovali s řeckými městskými státy. Kolem roku 400 př. n. l. se sem začali ze severu stěhovat Kelti a hned po nich Římané. Ti si v roce 9 n. l. Ilyry podmanili, i když území se dál jmenovalo Illyrium. Římané zde postavili silnice, akvadukty, pevnosti a všechny obvyklé okrasy své říše.
Když v roce 395 zemřel císař Theodosius, rozdělila se římská říše na dvě části, zhruba od místa dnešního města Budva na sever k řece Sávě a Dunaji. Řím ztratil kontrolu nad východní polovinou, ze které se stala byzantská říše. Západní polovina zůstala římská. V následujících 200 letech Římany vystřídali Gótové a Hunové, ale hlavními vojenskými vládci byli pod formální vládou Konstantinopole Avaři a Bulhaři.

V průběhu 6. století přilákalo středomořské klima Slovany z Polska a Baltu do provincie Provalis. Našli zde římské osady, které jsou dnešní Kotor, Budva, Ulcinj, Bar a Duklija, a místní populace je časem přivedla ke křesťanství. Mnoho stovek baltských a polských místních jmen, řek a hor má dnes svoje protějšky na Balkánu.

V roce 625 uzavřel císař Hérakleios spojenectví se dvěma silnějšími slovanskými kmeny, Chorvaty a Srby, které ovládly dalmatské pobřeží. Dalmácie se vyznačuje drsným terénem a nedostatkem minerálů, takže útočištěm prchajících kmenů se stalo vnitrozemí. Žily zde většinou v rozšířených rodinných klanech (zadruge) a vládl jim poměrně demokraticky zvolený patriarcha (zupan). Někdy se několik těchto zadruge spojilo pod vedením silnějšího zupana, který mohl dokonce přijmout i titul král. První skutečný srbský miniaturní stát se vynořil kolem roku 850 a vedl ho vysoce postavený zupan jménem Vlastimir. Vzdoroval rozpínání Bulharů a uznával suverenitu Byzance. To přimělo byzantského císaře Michaela k zahájení náboženské konverze Srbů a vyslal k nim evangelistu Cyrila, aby přeložil svatá písma do místního dialektu a vylepšil nové písmo, dnes známé jako stará církevní slovanština a cyrilice.

Po Vlastimirově smrti nastalo období všeobecného chaosu, ale v roce 1017 jeho synovec, kníže Vojislav, založil vazalský stát Duklja (neboli Doclea), pojmenovaný po městě založeném Římany. V roce 1042 porazil Byzantince v bitvě u Baru a jeho knížectví získalo nezávislost. V roce 1077 už jeho syn Mihailo vládl území, které zaujímalo většinu Černé Hory, Albánie a Hercegoviny, papež Řehoř VII. ho uznal za Slavorum Regi - krále Slovanů a v písemných pramenech se setkáváme s pojmenováním království Zeta.

V jeho sousedství po celou dobu bojovalo o nezávislost také srbské knížectví Raška. V roce 1166 se županského trůnu zmocnil Štefan Nemanja, který zahájil novou etapu ve vývoji srbského státu a během několika desetiletí postupně království Zeta zabral. Jeho syn Štefan Prvovencani ("prvně korunovaný") se stal v roce 1217 prvním opravdovým srbským králem. Dynastie se neustále rozpínala a devátý král, Štefan Dušan (1331-55), už vládl nad územím, které zahrnovalo Černou Horu, Albánii, velkou část Bosny a Srbska a také Epirus a Thesálii. Klíčem k takové expanzi byla úspěšná politika náboženské a kulturní soudržnosti pod diktátem pravoslavné církve a zavedení pevného zákoníku.