Události I. a II. světové války

Po skončení druhé balkánské války se značně posílil vliv Německa a Rakouska-Uherska v oblasti na úkor carského Ruska a vypuknutí další války v roce 1914 se stalo nevyhnutelným. Černá Hora okamžitě zaútočila na nedávno zřízený stát Albánie a potom, aby pomohla Srbsku, vyhlásila válku Rakousku-Uhersku. Již koncem roku 1915 však obě země obsadila německá a rakousko-uherská vojska. Většina srbské armády uprchla na Korfu a čekala na další příležitost, černohorská vojska ale žádný taktický ústup nepředvedla. Král Nikola odjel i s několika dalšími ministry do Říma a vstoupil pod ochranu svého zetě, italského krále. Po skončení války v roce 1918 se Černá Hora stává součástí mnohonárodnostního státu Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Kraljevina SHS).
Další Nikolův zeť, srbský král Petar, využil poválečný chaos a vstoupil se svými vojsky do Černé Hory. Srbové byli zpočátku vítáni jako osvoboditelé a spojenci, protože se očekávalo, že černohorská vláda bude obnovena jako součást nové Konfederace slovanských států. Pak ale začalo být jasné, že srbská vojska zemi ve skutečnosti okupují a Srbsko vyhlásilo anexi Černé Hory. Obyvatelé země vyhlásili na pravoslavné Vánoce, 7. ledna 1919, národní povstání. Nikola v roce 1921 zemřel v Antibes (v roce 1989 byly ale jeho i královniny ostatky přeneseny do kaple Cipur v Cetinje), ale černohorská válka pokračovala až do roku 1926 a skončila jen díky tomu, že její vůdci uvěřili příslibu Spojenců obnovit svobodu a nezávislost. Nezávislost Černé Hory veřejně přislíbil Lloyd George, Poincaré i Wilson, ale skutky zaostávaly za slovy a Černá Hora se stala jedinou spojeneckou zemí, která následkem první světové války ztratila svoji svobodu. Následovala velká vlna emigrace, zvlášť do USA.

Mezi oběma světovými válkami zmizela Černá Hora z map a trpěla zhoubným přehlížením ze strany Srbska. Vnitropolitická krize skončila převratem v roce 1929 a přejmenováním Kraljeviny SHS na Království Jugoslávie. Zavraždění jugoslávského krále Alexandra Chorvaty v roce 1934 a jeho nahrazení regentem knížetem Pavlem, strýcem krále Petara II., pro centristický režim v Bělehradě neznamenalo žádnou změnu. Efektivní program pozemkové reformy přeměnil Jugoslávii v poměrně prosperující zemi malých farmářů. Když Německo vedlo meziválečný ekonomický rozmach Evropy, navázalo po zralé úvaze vztahy s Jugoslávií a v roce 1938 putoval 53% jugoslávského exportu právě do Německa. Po anšlusu Rakouska ten samý rok na Jugoslávii tlačilo Německo, aby se stala členem osy, země se ale snažila ze všech sil zachovat si politickou nezávislost. Tlak ještě zvýšila německá invaze do Československa a vstup Italů do Albánie, stejně jako pakt o neútočení mezi nacisty a sověty v roce 1939. V roce 1941 se kníže Pavel konečně vzdal a podepsal pakt o tripartitě s Německem a Itálií.

Mezi obyvateli Černé Hory toto rozhodnutí vyvolalo pobouření a vedlo ke krvavému puči vedenému letectvem. Regent byl vyhnán do exilu a Vláda národní jednoty prohlásila okamžitě králem Petara II. Za necelý měsíc do země vtrhlo Německo a Petar se svou exilovou vládou uprchl do Londýna. Jugoslávii si mezi sebe rozdělily Německo, Itálie, Maďarsko a Bulharsko. Většina Černé Hory připadla Itálii, zbytek Italy okupované Albánii. Nešťastný pokus Italů zavést v Černé Hoře loutkovou monarchii trval jen krátce. Zvětšené a autonomní Chorvatsko s Ante Pavlevićem a jeho ustašovským hnutím v čele prosazovalo politiku extrémní rasové čistoty a vyhlazovalo miliony Židů, cikánů a Srbů. Zbytek Královské jugoslávské armády se začal skrývat a vytvořil sbor četníků pod vedením Dragoljuba Mihailoviće. Třetí a nejvýznamnější silou byli partyzáni, které vedl Josip Broz, který používal nom de guerre (válečné jméno) Tito.
Tyto tři vojenské skupiny přicházely z naprosto odlišných směrů. Ustašovské jednotky fungovaly skoro jen jako součást Osy. Cílem četníků bylo udržet vyhlídku na spojenou Jugoslávii, která by byla po skončení války znovu předána králi Petarovi. Partyzáni na druhou stranu vedli otevřenou guerillovou válku téměř bez ohledu na počet obětí nebo represálie, snažili se trochu odlehčit obléhanému Sovětskému svazu a zároveň založit v poválečné Jugoslávii komunistický stát. To, jak velké starosti ose dělali, se dá posoudit podle brutálně vysokých represálií. Za každého zraněného vojáka Osy bylo zastřeleno padesát Jugoslávců a za každého zabitého vojáka Osy 150 Jugoslávců.
Všechny tři skupiny na sebe nakonec nevyhnutelně narazily, hlavně ustašovci a partyzáni. Británie se snažila ze všech sil hnutí odporu podporovat, ale počáteční nedostatek zásob a dopravních prostředků znamenal, že její podpora byla především morální. Zpočátku se Churchill a Zvláštní operační exekutiva přikláněli instinktivně k četníkům, ale čím dál víc bylo patrné, že efektivní odpor vyvíjejí jedině partyzáni, takže Britové i Američané se začali přiklánět k Titovi. Počátkem roku 1944 na území Jugoslávie operovala (poměrně malá) britská vojenská mise. Zpočátku ji vedl Bill (později sir William) Deakin a potom Fitzroy (později sir Fitzroy) Maclean.
Černá Hora se svou izolovanou polohou, hornatým vnitrozemím, se silnou komunistickou stranou a válečnými tradicemi představovala pro partyzány ideální operační zónu. Když se v roce 1943 Itálie vzdala, měli partyzáni v Černé Hoře ještě výhodnější postavení, protože se zmocnili obrovského množství italských zbraní a munice.
V létě roku 1944 už byl konec války na dohled. Tito se v srpnu setkal v Neapoli s Churchillem a potom tajně odletěl do Moskvy. Tam byly sestaveny plány na osvobození Jugoslávie. S ruskou pomocí partyzáni v říjnu osvobodili Bělehrad a rychle ovládli i zbytek země.